Home >O Třebíči >Pověsti

Pověsti

Každé město má své pověsti a legendy. Jsou takovým lidským pokladem, ve kterém je ukryta moudrost našich předků. My jsme pro vás vybrali ty nejznámější.

Osudná věštba

K třebíčskému zámku se váže pověst o věštbě italského astrologa Seniho (Giovanni Zenna), bývalého hvězdopravce Albrechta z Valdštejna, který po jeho smrti našel útočiště u Valdštejnových příbuzných v Třebíči. Jednoho večera se Seni stal svědkem debaty urozené společnosti o astrologii, jejíž důvěryhodnost zpochybňovali zejména mladí šlechtici v čele s Karlem z Vrbna, který nakonec posměšně Seniho vyzval, aby mu z hvězd vyčetl, jakou smrtí sejde z tohoto světa. Marně Seni rozmlouval rozohněnému mladíkovi jeho nerozvážné přání a nakonec pronesl věštbu: „Než uplynou tři roky, je ti souzeno zemřít. Jedno je na tom podivné, příčinou tvé smrti bude lev.“ Seni domluvil a ticho v sále přerušil smích. Kde by se v Třebíči vzal lev? Nikdo Seniho slova nebral vážně, ale když se blížilo datum předpovídané smrti, radili všichni mladíkovi, aby byl opatrný, a tak nakonec Karel souhlasil s domácím vězením. Čas mu v zámeckém pokoji utíkal pomalu, obzvlášť když se venku chystal hon. Náladu mu ještě více zkazilo, když zahlédl svoji dívku Kunhutu v důvěrném rozhovoru s cizím mladíkem. Probuzená žárlivost a zlost vehnaly mladému šlechtici krev do tváře. Když na stěně spatřil valdštejnský erb, udeřil vší silou pěstí do jednoho ze lvů namalovaných na dřevěném erbu. Jeho pěst prorazila erb a zranila se o hřebík ve zdi. Svému zranění nejprve nevěnoval pozornost, ale večer ho zachvátila horečka. Když ho navštívila jeho milá Kunhuta a představila mu svého bratra, který se vrátil domů z dlouhého pobytu v cizině, Karel v něm poznal mladíka, na kterého tak žárlil. V tu chvíli už ale Karlovo tělo zachvacovala otrava krve. Otrava se rychle rozšířila do celého těla a konec Karlova života se blížil. Než uplynuly zbývající tři dny třetího roku, mladý šlechtic zemřel. Seniho předpověď se tak naplnila. Karla opravdu zabil lev, byť jen namalovaný.

 

Dobrovolná oběť

Židovskou obec v Třebíči v polovině 17. století postihl mor. V té době žil v židovské obci stařec jménem Rafael. Z celé početné rodiny zůstal naživu jen on sám, kmet již devadesátiletý. Umírali staří i mladí, učení i prostí, ženy a muži, nejvíce však děti. Když ani přes rabínovy modlitby smrtelná nemoc neustupovala, utvrdil se Rafael v tom, že Hospodinův hněv utěší jedině lidská oběť. Vydal se tedy jednoho dne na hřbitov a vykopal si tam hrob. Kolem navršil kameny tak, aby se mohly sesypat. A skutečně, jakmile si Rafael lehl do jámy, kameny se sesunuly a stařečka pochovaly. Jak pověst vypravuje, mor ustal a místní Židé Rafaela uctívali jako svatého člověka a přicházeli se poklonit k jeho hrobu, který se nachází v horní části hřbitova na osamělém místě v rohu. Náhrobní kámen je vzadu označen číslem 8. Na přední straně je vytesán hebrejský nápis, který volně přeložen do češtiny uvádí: „Rafael, pomník, kterým vyznamenáváme hrob svatého člověka, jenž posvětil svůj život. Je tomu 90 let a jeho zásluhy, nechť slouží nám a všem příštím pokolením. Tento pomník byl obnoven r. 5534." Rok je podle židovského kalendáře, odečtením 4000 a přičtením 240 dostaneme rok podle našeho kalendáře.

 

Proč se netroubilo ke hřbitovu

Jednomu hlásnému stále vrtalo hlavou, proč se z městské věže troubí do třech stran a na čtvrtou se troubit nesmí. Kdykoliv odtroubil, zastavil se a díval se ke hřbitovu. Jedné noci nasadil troubu k ústům, a i přes zákaz ke hřbitovu zatroubil. Jakmile odezněl táhlý tón, zčistajasna se před ním objevil kostlivec a z každé strany tomu odvážlivci uštědřil takový pohlavek, že mu trouba z pusy vypadla. Potom kostlivec zaklapal zubama a varovně pronesl: „Ještě jednou zkusíš rušit mrtvým jejich věčný spánek a bude to tvá poslední hodinka!“ Jak se kostlivec objevil, tak zmizel. Nešťastný trubač si vzal kostlivcova slova k srdci a na troubení ke hřbitovu už nepomyslel, odvahu zkusit to už neměli ani jeho následovníci.

 

Zkamenělá bába

Pověst se váže ke kamenu na pravé straně silnice z Třebíče do Pocoucova a Trnavy. Kdysi v těchto místech žila jedna bába kořenářka, která ochotně pomáhala všem lidem od nemocí a ostatních neduhů. Peníze za léčení nikdy nežádala, vděční pacienti jí na oplátku dávali, co měli: vajíčka, mouku, máslo nebo mléko. Jednou jí poutník, kterého nechala u sebe přes noc, zanechal váček s penězi. Stará kořenářka o tom nejdřív ani nevěděla, váčku si všimla až dlouho po odchodu vděčného pacienta. A protože nevěděla, kde poutníka hledat, odměnu si nechala. A jak, tak začala peníze přepočítávat, úplně jejich kouzlu propadla. Byla od toho dne jako posedlá, za své babské rady a bylinky žádala od lidí už jen peníze. Jednou po setmění za kořenářkou přišla mladá žena ze sousedství, které se těžce rozstonalo dítě. Bába se zrovna chystala do lesa na sběr léčivých bylinek, a tak prosící matku odbyla. Věděla, že je chudá a za pomoc by jí určitě nezaplatila. Mladá žena s prosíkem cupitala za kořenářkou až do lesa. Když ale pochopila, že pomoc nedostane, neoblomnou bábu proklela: „Bodejž bys bábo zkameněla!" A to se také stalo. Bába se propadla až po kolena do země a z kdysi laskavé ženy se stal tvrdý kámen.

Celý text

Napište nám

Jméno a příjmení: *
E-mail: *
Doplňující informace:
* - Takto označené položky je nutné vyplnit